Kolik bylo vymírání

V lednovém čísle 21. století (2009) vyšel článek Čelíme největšímu vymírání v dějinách?

Z něho vybíráme:

První vymírání

Nejstarší vědecky doložené vymírání živočišných druhů - na pomezí druhého a třetího období prvohor (ordoviku a siluru) před 440 až 450 miliony let. Život najdeme v tomto období v moři - souš je pro život nehostinné a nebezpečné prostředí. Oproti předchozímu období - kambriu - došlo k obrovskému nárůstu počtu forem živočichů a organismů, tzv. "druhý velký třesk v dějinách života" (první na počátku kambria).

Hromadné vymírání na konci ordoviku je považováno za druhé největší v historii. Zajímavou teorií je, že ji způsobila expanze rostlin na souš. Rostliny produkovaly příliš mnoho oxidu uhličitého, kvůli kterému se spustilo globální ochlazování. Došlo k masívnímu zalednění Země, kvůli kterému výrazně poklesla voda v oceánech, zmizely velké skupiny trilobitů, graptolitů a ramenonožců. Složení fauny se však ani po těchto událostech nikterak radikálně nezměnilo. Silurské moře brázdili živočichové ze stejných kmenů jako v ordoviku, jen druhy byly jiné.

2. vymírání - pozdní devon

Devon - čtvrté období prvohor. Vymřelo asi 70 % všech tehdy existtujících druhů.

Devon je období, kdy život masívně osídlil souš. Na souš přešly i rostliny - kapraďorosty, nahosemenné i krytosemenné rostliny. Rostliny tak poskytly živočichům nové životní prostředí a umožnily tak vzniku a vývoji dalších.

Vymírání na konci devonu nebylo jednorázovou událostí, ale sérií pulzů vymírání, které s periodou 10 tisíc až tři sta tisíc let přetrvávaly až 20 miliónů let. Příčiny neznáme - jako možné jsou uváděny: vulkanismus, nebo dopady sérií meteoritů. Nejvíce však vymírání utrpěli přece jen mořští živočichové - jednalo se o obyvatele útesů v mělkých a teplých mořích. Masívní úbytek druhů lze pozorovat zejména mezi mořskými ramenonožci, hlavonožci amonity, mizí takřka všechni trilobiti. Velký úbytek byl i v řadách pancířnatých ryb (Placodermi) a většiny kruhoústých obratlovců, dávných příbuzných dnešních mihulí a sliznatek.

Největší vymírání na rozhraní permu a triasu

Trias a perm - první a druhé období druhohor. Toto vymírání je považováno za nejmasovější vymírání v dějiných Země. Během relativně krátkého období před zhruba 250 miliony let vymřelo 95 procent mořských a 70 procent všech pozemských organismů. Život v mořích byl podobný svým rozložením jako v devonu - převažovali tedy přisedlí filtrátoři. Z nových skupin živočichů přibyly zejména paryby (žraloci) a konstnaté ryby.

Během permu došlo k vytvoření superkontinentu Pangea, a proto dosáhl nebývalého rozbachu pozemský život.

Mezi drobnými tvory hrál prim hmyz - zejména dávní zástupci dnešních švábů. Predátory byli především z řad obratlovců - obojživelníků a suchozemských plazů, kteří se stali během permu vládci souše.

Na své si přišly i rostliny - převládali především nahosemenné, včetně předků dnešních jehličnanů.

Spouštěčem tohoto hromadného vymírání byla zřejmě rozsáhlá vulkaniská činnost v oblasti dnešní Sibiře, která spustila kaskádu dalších zhoubných procesů. Začala se zvyšovat teplota a také množství jednovatého sirovodíku v atmosféře. Ozonová vrstva, která chrání zemi před škodlivým UV zařízením, se začala naopak zmenšovat. Vymírání postihlo zejména pořské planktonní prvoky mřížovce, trilobity, mechovce, korály, ostnokožce a ramenonožce.

Na souši vymírá velká část "savcovitých plazů", kteří uvolnili místo archosaurům - předkům pozdějších krokodýlů, dynosaurů a ptáků.

Pozdní trias

Toto vymírání je známé zejména proto, že umetlo cestu nástupu velkých forem plazů během následujícího geologického období druhohor - jury. Nastalo na samém sklinku triasu asi před 200 miliony let. Země se definitivně rozloučila se zbytky suchozemských plazů, některými skupinami archosaurů (např. většina skupiny Crutotarsi - kromě krokodýlů) a velkými formami praobojživelníků (labyrinthodonti).

Vymírání se zdaleka netýkalo jen souše. Podle paleontologa z Chicagské univerzity Jacka Sepkovskiho vymizela na konci triasu více než polovina rodů mořských živočichů. Vymírání postihlo nejvíce řadu čeledi ramenonožců a významnou část měkkýšů, zejména plžů. Přičiny tohoto vymírání nejsou zdaleka jasné. Nejžhavějším kandidátem je opět intenzivní vulkanická činnost v důsledku lámání prakontinentu Pangea, které nastalo velmi krátce před ním. Počítaje jurou se role vládců souše zhostili s definitivní platností archosauři ze skupiny Ornithodira a jejich přímí potomci - dinosauři, kteří se však začali rozvíjet už ve středním triasu.

Konec křídy

Poslední velké vymírání z "velké pětky" je pravděpodobně ze všech nejznámější. Jedná se o tzv. K/T vymírání, tedy o rozhraní posledního geologického období druhohor (křídy) a třetihor (terciéru). Během tohoto vymírání se vytrácely organismy podle poměrně jasného klíče. Jako první vymřely ty, které jsou přímo závislé na slunečním záření - nejprve rostliny a fytoplankton, později bíložraví živočichové a nakonec dravci, kteří tvořily vrcholy potravních řetězců. Tato zjištění dobře pasují s uznávanou teorií o příčinách vyhynutí - pádu obrovského meteoritu na mexický poloostrov Yucatan.

Po pádu meteoritu (pravděpodobně jich však byla celá série) došlo k zastínění Slunce oblakem prachu a organismy přímo závislé na sluneční energii proto začaly odcházet jako první. Popularitu přinesla tomuto vymírání především skutečnost, že během něho zmizely ze světa velké formy plazů ze skupiny dinosaurů. Bylo by však mylné se domnívat, že dinosauři vymřeli všichni. Vyhynutí byla ušetřena řada malých forem, z nichž do dnešní doby přežili potomci jedné z linií - ptáci. Ekologické niky, které se uvolnily po plazech, hbitě obsadili jejich příbuzní, do té doby živořící v jejich stínu - savci, a ovládli svět třetihor a vládnou mu (včetně člověka) v podstatě dodnes.

Šesté hromadné vymírání

Rychlost vymírání druhů, jehož jsme v současnosti svědky, vysoce převyšuje rychlost, s níž dokáže příroda vyhynulé druhy nahradit. Celková biodiverzita (druhová bohatost) tedy rapidně klesá. Otázka, která trápí vědce i některé politiky, je, do jaké míry je příčinou vymírání činnost člověka. A ještě naléhavější otázkou je, je-li v lidských silách dostat vypuštěného džina zpět do lahve.

Vliv lidské činnosti na pokles celkové biodiverzity je nepopiratelný. Člověk postupně začal obývat všechna prostředí na Zemi. Jeho zlvášní schopnost adaptovat se na různá prostředí (preadaptace) z něj učinily velmi úspěšný druh, ale na druhé straně toto jeho počínání vede jeho samotného k vlastní záhubě. Zásoby ze zemědělství a ještě později ohražené prostředí mu zajistili relativní bezpečí a pohodlí. Zároveň jej však odcizovaly přírodě a bezprostředně následkům činů, jimiž do ní zasahoval.

Člověk je přemnožený druh: populace lidí se sice nejdříve zvětšovala pomalu, avšak v posledních pěti stech letech se počet obyvatel Země dramaticky zvýšil. Zatímco v roce 1600 žilo na Zemi asi půl miliardy lidí, v roce 1800 to už byla miliarda. Hranice tří miliard byla překročena v roce 1940 a v roce 2008 žije na Zemi 6,7 miliardy lidí. Počtu deseti miliard bychom měli dosáhnout v roce 2050. Takové množství lidí spotřebuje obrovské množství zdrojů - od potravy přes energii až například po stavební materiál. Dramaticky také narůstají nároky na životní prostor - takové množství lidí se musí někam vejít! A musí se také dopravovat! Důsledky tak nápadného přemnožení a zároveň rostoucí energetické spořeby zatěžují životní prosttředí nejen lidí, ale také všech ostatních organismů.

Ty nejpesimističtější odhady hovoří o tom, že počet druhů, žijících na Zemi, bude počátkem dvaadvacátého století na polovině dnešního stavu. I kdyby se tyto chmurné vize nevyplnily, přesto je pokles biodiverzity nápadný.

Co tedy dělá člověk tak špatně, že počet druhů tak rapidně klešá? V první řadě za ním stojí přímé vybíjení zvířat. To ukončilo životy mnoha živočichů, kteří sloužili lidem jako potrava. Bizoni, kapustňákům příbuzní korouni bezzubí, severský pták alka velká, novozélandští ptáci moa, některé velké ostorvní druhy želv ... - ti všichni padli za oběť lidskému hladu.

Desimováni byly populace zvířat i jinak hospodářsky využitelných: velryby, kožešinová či trofejová zvířata. Stejně tak byli vybíjeni predátoři, kteří škodili člověku tak, že pojídali zvířata hospodářská. Takzvaná "škodná" byla často decimována v obrovských počtech a některé druhy byly zcela vyhubeny - například falklandský pes bojovný. Zmizely takto i některé poddruhy velkých šelem, jako například jevánský či balijský poddruh tygra, lev berberský či mexický poddruh medvěda hnědého.

Zdaleka nejvýznamnějším faktorem, který ovlivňuje snižování počtu druhů, je ubývání původního životního prostředí, které bylo organismům domovem. Může za to především rozsáhlá zemědělská činnost člověka, jíž padá za oběť biodiverzita všude, kde se člověk usadí. Příkladem pro srovnání nám mohou být relativně zachované a druhově stále ještě bohaté deštné pralesy, ale i ty jsou ohroženy především kácení, které nejenže ohrožuje jejich plochu, ale proměňuje i jejich strukturu. Zásahem člověka do původní struktury dochází nejprve k rozdrobení (fragmentaci) původního areálu druhů na jednotlivé ostrůvky. Ostrůvkytě rozložené populace v pralesích jsou výrazně méně ekologicky stabilní a druhy jsou pak mnohem náchylnější k vyhynutí. Velká část druhů totiž z různých příčin potřebuje ke svému životu rozsáhlý životní prostor (výzkum Thomas Lovejoy z Yaleovy univerzity v USA v brazilských pralesech).

Lovejoyův výzkum amazonského pralesa probíhá od konce sedmdesátých let 20. století dodnes a například ukázal na jasno souvislost mezi zmenšováním areálu pralesních prasátek pekariů a ubývání žab. Pekariové potřebují kvůli své žravosti i sociálnímu uspořádání ke svému životu poměrně velkou oblast, kterou jim rozdrobený prales už nemůže poskytnout. Spolu snimi pak ubývá žab, které sice tak velký prostor nepotřebují, jsou ale závislé na tůňkách, které v pralese vyhloubila nennechavými rypáčky tato prasátka - pekariové. Ukazuje se tedy, že jeden vyhubený druh dokáže vzít sebou i řadu dalších, které na něj byly ekologicky navázány, a celková biodierzita tak klesá rychleji, než bychom čekali.

Dalším nepříjemným důsledkem lidské činnosti je, že spolu s člověkem migruje po planetě řada druhů, které ve svém novém bydlišti působí doslova paseku. Takzvané invazní druhy se mohou stát například škůdci na původních porostech, jako například u nás nenápadná, k jihu se šířící můra klíněnka jírovcová nebo tesařík Anoplophora glabripennis ve Spojených státech. Inv ezemi jsou nejvíce ohroženy ostrovní ekosystémy, jejichž druhy jsou specializované a také méně početné. Padnou proto snadněji za oběť agresívním vetřelcům. Druhově jedinečné složení jejich fauny a flóry proto vezme rychleji za své a počet druhů tak opět klesne. Příkladem takové invaze, která se podepsala na zničení původního ekosystému, může být dovezení placentálních savců (psi dingové, krysy, králíci) do Austrálie a na Nový Zéland.

Migrace se ovšem netýká jen velkých a nápadných organismů. Spolu s člověkem migrují i parazité, například mikroby, prvoci či plísně a dochází tak k rozšiřování nemocí - příkladem může být račí mor, který decimuje populace našich raků.

Je možné tyto důsledky přemnožení člověka nějak omezovat? Biolog E. O. Wilson shrnuje opatření do pěti bodů, které by měli vzít vědci a politikové do úvahy, aby se předešlo dalším drastickým ztrátám:

1. popsat světovou faunu a flóru;

2. vytvořit biologické bohatství, tedy vyčíslit potencionální cenu zmizelých druhů pro člověka;

3. podporovat trvale udržitelný rozvoj;

4. zachránit, co ještě zbývá, například v bankách semen nebo v zoologických zahradách;

5. obnovit divoká území.

Člověk musí pochopit, že záchrana přírody není nutná jen z důvodu záchrany jí samé, ale rovněž i z důvodu zachování lidské existence.