Nebylo by světa bez katastrof ...

Na úvod této kapitoly bych si opět dovolil ocitovat z knihy Josefa Dvořáka - Lidé, země a katastrofy (Naše vojsko 1987)

"Otázku trvání vesmíru si lidé, jak vidět, kladou již po tisíce let. Nezřídka v souvislosti s koncem vesmíru uvažujeme i o konci lidské existence. Méně si uvědomujeme, že je vázána i na jeho začátek. Na to, v jakém vesmíru vůbec vznikla. Nevíme, zda člověk a lidská společnost budou mít konečné či nekonečné trvání.

Katastrofou v kosmu může vše skončit. Katastrofa kosmu byla však i počátkem světa.
Vesmír vznikl v jediném gigantickém katastrofickém vzplanutí hmoty asi před 13 miliardami let. Odhady této doby kolísají mezi 10 až 20 miliardami roků. Byla to katastrofa, která daleko přesahuje možností lidské představivostí, něco jako výbuch biliónů bíliónů bilíónů . . . termonukleárních náloží.
Byl to velký třesk ...!!!

V tomto Počátku vzniklo vše. Prostor, hmota, záření i čas! Byl to snad okamžik, kdy se stýká počátek i věčnost?
Tento vesmír se rozpínal a současně ochlazoval. Vznikaly jednotlivé prvky. Vytvářely se hvězdokupy, galaktické hvězdné ostrovy, hvězdy.
Nastal i čas, kdy mohl vzniknout život.

Život není asi přírodní zvláštností, která by byla charakteristická pouze pro Zemi. Je spíše jevem kosmickým než pouhou lokální odchylkou, jakousi „prašivinou" na jasné tváři jedné planety v jisté hvězdné soustavě, která jinak ani ničím nevyniká,
Vznik života je zákonitým a nezbytným projevem vývoje neživé hmoty. Tak jako kosmické katastrofy utvářely tento vesmír, Galaxii, Slunce, Zemi, tak se postupně rýsovala i cesta vzniku a vývoje života.
Život přetrval nesčíslný počet katastrof všeho druhu. Málo si však uvědomujeme, že bez katastrofických převratů v přírodě, bez zvratů a revolucí by nedošlo ani k vývoji a rozvoji života.
Neznáme jiný život než pozemský. Na základě studia zejména jevů na molekulární úrovni soudíme, že jeho vznik je dán samotnými základními vlastnostmi neživé hmoty vůbec.


V podstatě života nejsou žádné zvláštní - a tím méně nadpřirozené - síly.
Profesor jezuitského řádu F. Ruschkamp soudí odlišně: „Otázka původu života je zkušebním kamenem inteligence a poznání. Věřící i nevěřící vědí, že neexistuje samoplození života. Jsou si však poslední přívrženci učení o samoplození vědomi, že

 
To bylo řečeno v roce 1957. Co ovšem je to „možné"?
Ve vědě snad nebyl ani jeden základní objev, o kterém by někdo netvrdil, že je nemožný. Až anekdoticky se poslouchá zjištění skupiny pracovníků univerzity v New Yorku, kteří změřili, že aerodynamický vztlak na křídlech chrousta (Melolontha vulgaris) je dvakrát až třikrát menší, než aby mohl létat.
Naštěstí to chroust neví - a proto létá . , .

Zkušenosti vývoje vědy ukazují, že hranice nemožného se stále posunuje.
Není žádný důvod pro tvrzení, že nepoznáme podstatu života. Život je molekulární systém, velice složitý. Vzniká a vyvíjí se na základě působení molekulárních sil, na základě ákonitostí, kterými se řídí všechny složité systémy - i neživé, pokud jsou dostatečně ožité.
Samoplozením dnes život na Zemi vznikat nemůže. To bylo dostatečně prokázáno nikdo to již ani netvrdí.
Předpokládáme však, že jestliže někde ve vesmíru vznikne jistá specifická, zvláštní situace, jestliže se vytvoří určité podmínky (které však v celku dosud přesně neznáme -žadnou z nich považujeme dostatek kapalné vody), vzniká v takovém případě život nezbytně zákonitě - nevyhnutelně.
Není vlastně vznik života určitým způsobem vývoje vesmíru předurčen?
Život v našem vesmíru, v naší sluneční soustavě vzniknout musel. Tím však není řečeno, může vznikat kdekoli a kdykoli. A vznikne-li, není řečeno, jaký bude, jakého stupně sžitosti (a chcete-li, i dokonalosti) dosáhne ve své evoluci. A do třetice není řečeno, jak stým jevem výskyt života v kosmu může být. Ovšem - co je to „často"?

Naše pozemskost a vesmír jsou navzájem nesouměřitelné jevy! Co je ve vesmíru časté, může se nám jevit jako velice vzácné.
V naší Galaxii je podle výpočtů na 200 miliard hvězd. Je součástí galaktického uskupení, kterém jsou tisíce takových (či podobných) spirálních soustav, jako je naše. A celkem jsou v našem vesmíru na stovky miliard galaxií, obrovských hvězdných systémů.
 
I kdyby na každou soustavu spirální galaxie připadla jen jedna jediná oživená hvězdná soustava, byly by v celém vesmíru stovky miliard planet obydlených živými tvory. Budeme tu hovořit o častém jevu? Takový výskyt života by totiž pro nás neměl příliš veliký význam. Kontakt s ním by byl prakticky vyloučen - byl by prostě příliš daleko. A to jsme neuvažovali možnost, že by komunikace nemusela být možná i proto, že mimozemské živé organismy by byly odlišně ustrojeny. Nelze přece vyloučit jiné směry evoluce, než které známe, mohou existovat složité organické struktury, které bychom asi mohli označovat za živé jen s pochybnostmi. Vždyť ani pokusy - zde na Zemi - o komunikaci, o domluvu s tvory ne tak příliš odlišnými od lidí, s delfíny, nebyly úspěšné. A to víme zcela určitě, že se tito živočichové mezi sebou domlouvají, že si dovedou předávat i složitá sdělení. Možná, že nám nemají co říci . . . a možná ani od nás nic nechtějí vědět."

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode