Geologické katastrofy
Geologické katastrofy
Zemské desky se pohybují a jejich rozvírání nebo podsouvání a srážení vyvolává zemětřesení a tedy i katastrofy.
O druzích zemětřesení a geologických zlomech si můžete přečíst na Wikipedii.
Proč k tomu dochází? Vysvětlení najdeme například v knize Josefa Dvořáka: Lidé, země a katastrofy (Naše vojsko 1987):
Celkem přijatelnou se jeví teorie, že jde o proudění v zemské kůře v důsledku nestejnoměrného chladnutí zeměkoule. Části kryté oceány ztrácejí více tepla - protože voda je tepelně vodivější než horniny. Tím vznikají rozdíly v teplotách zemského pláště, nastává proudění. Jednotlivé kontinenty se tak uvádějí do pohybu, někdy se trhají, tlačí proti sobě, většinou jsou odvlékány a navzájem se i pod sebe podsunují.
V minulosti, asi před 150 milióny let, došlo tak k oddělení Afriky od Jižní Ameriky. Mezi nimi vznikl Atlantik, uprostřed něhož ze dna vystupují hlubinné horniny z nitra Země a vytvářejí Atlantský hřeben, který však svými vrcholky dosud nedosáhl nad hladinu. Proto také v Atlantiku nikdy nebyla žádná pevná země, žádná Atlantida, která by se byla mohla propadnout.
Na zeměkouli jsou ovšem i velké oblasti, kde se povrch zanořuje do hlubin. Je to v místech příkopových propadlin v Tichém oceánu (Pacifiku) na kalifornském pobřeží, avšak také poblíže Japonska - dojde snad jednou k tomu, že japonské ostrovy sklouznou do takové propadliny a budou pohlceny?
Změny nejsou náhodným jevem. Je to zákonitý důsledek nestability zemské kůry. Rozložení pevnin a oceánů asi kolísá mezi dvěma krajními, nestálými stavy. Jeden - to je rozdělení zeměkoule na pásy, jaké známe dnes. Druhý krajní stav - pouze jediná pevnina a jediný oceán. Wegener nazval pevninu Pangea a oceán Panthalassa.
Pangea i Panthalassa měly podle všeho zhruba shodný tvar, asi jako cukrářské piškoty; obě do sebe zapadaly, přibližně tak jako na tenisovém míčku. Pangea jako celek existovala před 200 milióny let. Zářezu v „piškotu" pevniny odpovídalo pramoře Tethys, které od sebe oddělovalo severní Laurasii od jižní Gondwany.
Pangea se pak rozpadla, Laurasie se srazila s Gondwanou (důsledkem této srážky je zvrásnění Himaláje) a vzniklo dnešní rozložení pevnin a oceánů.
Pohyb pevnin ovšem trvá dále. Jeho důsledkem bude možná jednou, snad po dalších 200 miliónů let, opětné vytvoření jediné pevniny. Můžeme si představit, že pak bude orientována opět jako „piškot", avšak v pravém úhlu k situaci minulé. Před 200 miliónů let byly póly na okrajích pevnin, takže Pangea se táhla od pólu k pólu. V budoucnu by póly mohly být situovány naopak, asi v oceánech, pevnina by pak byla v podstatě rozložena podél rovníku. Orientace pevnin mohla mít pro evoluci života nemalý význam.
Podle všeho jde tedy o periodický proces, který přechází od jedné krajní možnosti ke druhé.
Co je důsledkem?
Rozdělování kontinentů a jejich přesuny zasahují do plynulého procesu evoluce života.
Již Darwin si všiml, že se na jižní polokouli setkáváme s oblastmi klimaticky tak podobnými, jako je Austrálie, jižní Afrika a Jižní Amerika - kde při tom žijí biologické druhy vzájemně odlišné, i když způsobem života podobné.
Oddělením Austrálie se dokonce podmínil samostatný evoluční směr - řada živočichů zůstala na nižším stupni a přežily dokonce organismy tak zvláštní, jako je ptakopysk a ježura.
Oddělení Afriky a Jižní Ameriky způsobilo, že se od sebe výrazně liší opice Starého a Nového světa. Proto také Amerika zůstala bez lidských předků, dokud se sem mnohem později nerozšířili pralidé mongolského původu, kteří přešli z Asie asi před 20 000 let v místech dnešní Beringový úžiny; v důsledku poklesu hladiny oceánů za ledových dob vytvořilo tehdy její dno suchý přechod mezi Amerikou a Asii.
Zdá se také, že africká příkopová propadlina, vyvolaná pohybem Afriky (jejím vlečením), rozdělila od sebe některé přímé předchůdce člověka. Podle některých názorů byli všichni hominidi (předchůdci lidí) dvojnožci - dospěli do vysokého evolučního stupně bipedie. Pak se však jedni dostali do situace s nadbytkem potravy v tropickém pralese - a ti k životu nepotřebovali inteligenci, nýbrž spíše schopnost pohybovat se po stromech. Proto se jejich dolní končetiny přeměnily v chápavé údy - kopírovaly tak vývoj ruky a podnes mají nesporné rysy bývalé - degenerované - nohy. Vznikl společný předek goril a šimpanzů; k jejich dalšímu vzájemnému rozlišení došlo asi až později. Druzí hominidi potřebovali k přežití něco jiného, co by jim umožnilo prospívat v horších podmínkách africké stepi - potřebovali mozek.To byl začátek nástupu vývoje člověka.
Víme, že naši prapředkové dovedli ulovit i tak velké a nebezpečné tvory, jako byli nosorožci. Z nálezů kostí, kde podle vrypů je vidět, že šlo o zvířata, která byla zabíjena a jejich těla zpracovávána pralidmi, soudíme, že to asi nebylo možné bez vzájemné domluvy, koordinace, bez společenské organizace, i když jistě velmi primitivní. Tak vznikla řada australopiteků, došlo k oddělení druhu Homo - až nakonec, po několika pokusech přírody o konstrukci velkého mozku (jeden z nich, Australopithecus robustus, měl mozek dokonce větší, než je dnešní jeho průměr u člověka!), zůstal ten nejpřizpůsobivější, Homo sapiens sapiens, dnešní člověk.
Pohyby kontinentů a proudění v zemské kůře podmiňovaly čtyři důležité jevy, o nichž si dále povíme podrobněji a podle jejichž pořadí budeme pokračovat ve výkladu.
Při jejich řazení jsme vycházeli z doby, po kterou se v historii Země i pozemského života uplatňovaly.
První - vznik zemského magnetického pole; souvisí snad s rozdíly v rychlosti rotace jádra Země a jejího pláště.
Druhý - sopečná činnost a zemětřesení.
Třetí - zalednění kontinentů a vznik ledových dob.
Čtvrtý - migrace živočichů a rostlin směrem k rovníku.
Intenzita zemského magnetického pole je fyzikálně nepatrná - dá se srovnávat asi s intenzitou, jaká je mezi póly malého školního podkovovitého magnetu. Důsledkem je však zachycování slunečního větru a proudů částic, vylétávajících ze Slunce, do sítě polárních oblastí. Je však známo, že elektrickými jevy je ovlivněna řada biologických reakcí a u lidí i psychické stavy, jako je např. agresivita.
Proto se obáváme, že vymizení zemského magnetického pole naruší ochranný pancíř proti energetickému slunečnímu záření a tím se ohrozí všechny živé organismy na suché zemi i těsně pod vodní hladinou. K takovým změnám v minulosti již došlo! A nejednou!
Zbytkový magnetismus, uchovaný v horninách vyvřelých na dně Atlantiku i Pacifiku, jasně ukazuje, jakým směrem byl magnetický pól v okamžiku, kdy ztuhly. Směr nebyl stálý, měnil se, obracel, takže severní pól se po určité době stal jižním a naopak.
Ke změně této polarity geomagnetického pole docházelo průměrně jednou za 500 000 let. K poslednímu přesunu došlo na začátku čtvrtohor, před 500 000 až 800 000 let. Jsme tedy v současné době možná těsně před další změnou polarity. To ovšem znamená, že může nastat až i za nějaký ten tisíc roků. V kosmickém měřítku jde o děj rychlý, zvrat sám netrvá déle než několik tisíc let - to je méně než jedno procento doby trvání pásů. Po celou dobu zvratu však proniká do atmosféry sluneční záření volně - kromě ultrafialového, které je pohlcováno ozónem. Důsledkem toho by bylo přinejmenším zvýšení intenzity ionizace v horních vrstvách ovzduší. Snad by se tím zvýšil i počet kondenzačních jader v atmosféře, což by mohlo vést ke zmnožení dešťových (i sněhových) srážek.
Obecně vzato změna polarity zemského magnetického pole představuje potenciální! velkou přírodní katastrofu. Dříve jsme se této katastrofy obávali; mysleli jsme, že by mohla mít zhoubné následky třeba i pro veškerý život na Zemi. Jenže od té doby, co víme, že takových změn bylo v historii Země i pozemského života již velmi mnoho - přinejmenším desítky - musíme pochybovat, zda mají pro život vůbec nějaký význam. Nejsou totiž nejmenší známky, že by v době takových zvratů došlo k něčemu zvláštnímu v evoluci živých tvorů na zeměkouli. Nelze ovšem vyloučit, že zvýšená intenzita záření se projevila pouze vznikem většího počtu mutací a skrytých genetických změn; možná, že právě takové neobvyklé mutace vedly ke vzniku člověka ...
Posuny kontinentů uvádějí do chodu nepředstavitelné síly. Vznikají zlomy, tření, pnutí, které se vyrovnává - někdy pomalu, jindy skokem - v podobě tektonických zemětřesení. Při posuvech jednotlivých částí vznikají žhavá ohniska magmatu. Z nich se uvolňují velká množství plynů a par, zahřátých na mnoho set stupňů (nejvyšší teplota výronu plynu se odhaduje na 1500°C). Jejich přetlakem může dojít k výbuchu - což je pak spojeno se vznikem vulkanického, sopečného zemětřesení.
Lidé přežili tisíce zemětřesení. Jsou místa, kde k nim dochází pravidelně. V Japonsku každých sto let je velké zemětřesení, při kterém zahynou statisíce lidí. Možná, že trvalé riziko zničení formovalo i japonskou národní povahu a snad je i jednou z nepřímých příčin soudobého ekonomického vzestupu této země. Japonci jsou skromní, vytrvalí až neústupní a dovedou snášet pro nás nepředstavitelné strázně. Dovedou být velice aktivní - nebo také nesmírně trpěliví. Tyto vlastnosti, mnohem výraznější než u mnoha jiných národů, v nich vypěstovaly uzavřenost, která někdy vede až k nechuti ke komunikaci s druhými, ba až k pocitu superiority. To jim však nevadí, aby přijímali od ostatních všechno, čeho mohou využít. Ve zprávě z 5. prosince 1940 hlásil americký velvyslanec Grew z Tokia do Washingtonu: „... jsou tvrdou rasou, dějinami přivyklí katastrofám a nebezpečí, duch boje na život a na smrt je v nich zakořeněn mnohem hlouběji než v kterémkoliv jiném národě!" Japonský lid byl schopen dosáhnout úspěchů v těžkých přírodních podmínkách, které neustále hrozí zemětřeseními, vlnami tsunami a tajfuny.
Byla ovšem zemětřesení, která civilizace zničila. O nich více v samostatných kapitolách
Erupce Santorinu (řecky Théra), sopky na malém ostrovu v Kykladách, severně od Kréty, v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem
erupce Vesuvu v roce 79 n. 1.
526 n. l. byla zničena Antiochie v Sýrii
lisabonské zemětřesení z 1. listopadu 1755
Krakatau 26. až 28. srpna 1883